Prachovské skály

Druhý květnový víkend jsme se oba nacházeli v dezolátním stavu. Pavla bolela ruka, mě pata, ale oba jsme chtěli ven. Nejjednodušším cílem se nám zdál Český ráj na pěško. Nevyrazili jsme zrovna brzy. Pavel se vzpamatovával z pracovního kolotoče. Já jsem byla myšlenkami o pár týdnů dál. Na poslední chvíli jsme se rozhodli změnit destinaci naší dovolené. Čenžli jsme Kyrgyzstán na pěško za Gruzii na kole a rovnou jsme koupili letenky. Pak už byl skoro čas na oběd, tak jsme se nacpali segedínem. Zkrátka vyjeli jsme pozdě, místo kola a vlaku jsme použili auto. Byl to náš první čundr autem.

Odpoledne jsme probrouzdali Prachovské skály, sem a tam, kombinovali jsme různé okruhy a snažili se uniknout uječeným parchantům. Objektivně je skvělé, že je rodiče nenechají hnít u počítačů, ale možná by jejich akustické projevy mohli v přírodě přeci jen trochu omezovat. Nevím. Třeba by se dětská radost nějak projevit měla. Já byla vedená hlavně k tomu, že největší radost poskytuje dobře uklizený pokojíček, což u mě vyvolalo spíš celoživotní odpor k uklízení, než hlasité projevy emocí.

Večer jsme se "ubytovali" na louce, opekli buřtíky, popili vínka, libovali si, jak je ten život pěkný a těšili se na druhý díl - Hruboskalsko.